Neznámy |
At last, he saw the entrance
kurátor výstavy
12.09.2019 - 15.10.2019
Galéria Jána Koniarka v Trnave, Nové krídlo Kopplovej vily, Zelený kríček 3, Trnava
Výstava dvojice českých autorov mladej generácie skúma možnosti imerzie človeka do kyberpriestoru a jeho vzťahu s umelou inteligenciou (A.I.). Prostredníctvom troch odlišných inštalácií - ready made objekt, videoprojekcia a audiovizuálna inštalácia - autori naznačujú možnosti existencie A.I. ako autonómneho vedomia.
Autori, titul výstavy: Richard Janeček, Radovan Kissoczy: At last, he saw the entrance
Miesto konania: Galéria Jána Koniarka v Trnave, Nové krídlo Kopplovej vily, Zelený kríček 3, Trnava
Kurátor: MgA. Milan Mikuláštík
Vernisáž: 12.9. 2019 (Št) o 18.00 hod.
Trvanie výstavy: 12.09. – 15.10. 2019
Komentovaná prehliadka k výstave: 10.10.2019 (Štv) o 18.00 hod. Projekt At last, he saw the entrance je kolaborací mezi Radovanem Kissoczy (CZ/SK) a Richardem Janečkem (CZ) a její koncepce se odvíjí od jejich paralelní práce, které tématizují kontemporární pozici obrazu a jazyka.
Jak jazyk, tak obraz a paměť obecně v současnosti existují ve stavu tekutosti. Jejich řazení a
správa jsou podmíněny digitálním algoritmům jako jsou dnes pověstné umělé inteligence (dále jen (A.I.), jenž se bezprecedentně zapojují do mezilidské komunikace a přístupu k informacím jako takovému. V pozici, kdy jsou tyto algoritmy přímo odpovědné za náš prožitek v kontaktu s digitálním světem, čím dál tím více naplňují popis toho, co považujeme za nadpřirozené. Jsou všude a nikde, bez jasného autorství a jejich přesná funkce a obzvláště způsob jakým operují jsou absolutní většině lidí nejasné a neprůhledné.
Jak napsal George Orwell v knize 1984: ten kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost, a ten kdo ovládá současnost, ovládá minulost. Tato věta naplňuje vizi, kdy pozice A.I. ve správě informací hraje nanejvýše subverzivní úlohu. V područí kapitalistických mocností jako jsou dnes Google, Amazon nebo Apple je nasnadě pochybovat o tom, zda-li je tento vývoj hnán pouze dobrými úmysly.
Trojice instalací společně přenechává A.I. interpretovat jak vážná témata tak samotné aspekty komunikace a dialogu. Všechny texty a dialogy napříč instalacemi jsou vytvořeny výhradně za pomocí umělé inteligence GPT2.
Zadní panely televizních obrazovek instalovaných na stěnu, jsou ready-made objekty, které fungují jako monolity nadprodukce a subversivity. Jsou převzaty ze sběrných dvorů a nebezpečného odpadu a vyretušovány zpět do jejich čisté a minimalistické formy. Intervence A.I. zde probíhá skrze miniaturní nálepky imitující instrukce a varování, které se na produktech běžně objevují. Tyto texty jsou téměř nečitelné a často nepostřehnutelné, a jsou stavěny právě k tomu aby ony i jejich poselství byly přehlédnuty a zůstaly nepozorovány. V ústřední videoprojekci je vyobrazeno zamlžené parkoviště s nekonečným množstvím
odstavených automobilů. Nekalé praktiky společnosti Volkswagen byly v aféře “Dieselgate” v roce 2015 odhaleny a s tím i nevyhnutelná vlna vracení a vyřazování postižených automobilů. Koncern VW instaloval do svých vozidel tajný software, který při měřeních laboratoři snižoval emise motoru a obešel tak ekologické směrnice u téměř 11 milionů vozů.
Ve scéně se tak odehrává dialog mezi jednotlivými automobily, jakožto produkty, s otázkami
převzatými z různých rozhovorů s manažery koncernu Volkswagen a experty na téma této aféry. Odpovědi na tyto otázky byly vygenerovány umělou inteligencí, a dává virtuální automobily do role, kdy vlastně hovoří samy o sobě a interpretují svou situaci. Poslední částí jsou tři reproduktory, které imitují hlasové asistenty právě společností jako Google nebo Amazon. Tyto produkty neustále naslouchají svým vlastníkům a neustále sbírají informace o dění okolo sebe. Jsou schopny limitované komunikace na bázi umělé inteligence (tj. internetoví chatboti, Siri v produktech Apple). V rámci instalace tyto fingované produkty komunikují mezi sebou za aktivního použití umělé inteligence.
Instalace obsahuje soubor osobních otázek, na které umělá inteligence reaguje a odvíjí od
nich vlastní konverzace. Zde je hlavní aspekt umělé inteligence jako takové, a to právě její funkce a obsah ze kterého jí odvíjí. Použitá A.I. GPT2 vytvořená výzkumníky v Massachusetts Institute of Technology, má jazykový a gramatický základ převzatý z internetového obsahu - a to převážně diskusních fór a sociálních sítí. GPT2 tak přebírá ideje lidem vlastní a organizuje je na základě probabilistických algoritmů, které se pak objevují mimo své kontexty a často v absurdních spojeních. MgA. Milan Mikuláštík
Umělá inteligence může být stále vnímána jako cosi nadpřirozeného, co existuje mimo lidské chápání. Nejasnost jejího autorství a podstaty se dnes jeví podobně jako v minulosti některé sakrální objekty, které francouzský filosof a sociolog Bruno Latour nazývá archeopoetami. Generativní a autonomní podstata umělé inteligence neumožňuje ucelené chápání celé šíře algoritmických struktur, jenž ji tvoří. Stává se tak něčím neprostupným a neprůhledným. Hranice mezi simulací a realitou se strhává úměrně s tím, jak roste jejich provázanost, a stejně tak se komplikuje naše schopnost mezi nimi rozlišit.
Vzniká tak obdobný pocit, jenž definoval už Ernst Jentsch nebo Sigmund Freud ( v eseji Das Unheimliche ) počátkem 20. století a později rozšířil japonský robotik Masahiro Mori, tzv. „tísnivé údolí“ ( ang. uncanny valley ) - jako moment který nás nepřímo vede k pochybnosti o nás samotných. Je to pocit nejistoty a vize na hranici uvěřitelnosti. V audiovizuální instalaci “At last, he saw the entrance.” autoři podrobují antický mýtus a jeho vyprávění logice umělé inteligence, jež představuje jeho alternativní scénáře a konce.
Richard Janeček, Radovan Kissoczy
Autori, titul výstavy: Richard Janeček, Radovan Kissoczy: At last, he saw the entrance
Miesto konania: Galéria Jána Koniarka v Trnave, Nové krídlo Kopplovej vily, Zelený kríček 3, Trnava
Kurátor: MgA. Milan Mikuláštík
Vernisáž: 12.9. 2019 (Št) o 18.00 hod.
Trvanie výstavy: 12.09. – 15.10. 2019
Komentovaná prehliadka k výstave: 10.10.2019 (Štv) o 18.00 hod. Projekt At last, he saw the entrance je kolaborací mezi Radovanem Kissoczy (CZ/SK) a Richardem Janečkem (CZ) a její koncepce se odvíjí od jejich paralelní práce, které tématizují kontemporární pozici obrazu a jazyka.
Jak jazyk, tak obraz a paměť obecně v současnosti existují ve stavu tekutosti. Jejich řazení a
správa jsou podmíněny digitálním algoritmům jako jsou dnes pověstné umělé inteligence (dále jen (A.I.), jenž se bezprecedentně zapojují do mezilidské komunikace a přístupu k informacím jako takovému. V pozici, kdy jsou tyto algoritmy přímo odpovědné za náš prožitek v kontaktu s digitálním světem, čím dál tím více naplňují popis toho, co považujeme za nadpřirozené. Jsou všude a nikde, bez jasného autorství a jejich přesná funkce a obzvláště způsob jakým operují jsou absolutní většině lidí nejasné a neprůhledné.
Jak napsal George Orwell v knize 1984: ten kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost, a ten kdo ovládá současnost, ovládá minulost. Tato věta naplňuje vizi, kdy pozice A.I. ve správě informací hraje nanejvýše subverzivní úlohu. V područí kapitalistických mocností jako jsou dnes Google, Amazon nebo Apple je nasnadě pochybovat o tom, zda-li je tento vývoj hnán pouze dobrými úmysly.
Trojice instalací společně přenechává A.I. interpretovat jak vážná témata tak samotné aspekty komunikace a dialogu. Všechny texty a dialogy napříč instalacemi jsou vytvořeny výhradně za pomocí umělé inteligence GPT2.
Zadní panely televizních obrazovek instalovaných na stěnu, jsou ready-made objekty, které fungují jako monolity nadprodukce a subversivity. Jsou převzaty ze sběrných dvorů a nebezpečného odpadu a vyretušovány zpět do jejich čisté a minimalistické formy. Intervence A.I. zde probíhá skrze miniaturní nálepky imitující instrukce a varování, které se na produktech běžně objevují. Tyto texty jsou téměř nečitelné a často nepostřehnutelné, a jsou stavěny právě k tomu aby ony i jejich poselství byly přehlédnuty a zůstaly nepozorovány. V ústřední videoprojekci je vyobrazeno zamlžené parkoviště s nekonečným množstvím
odstavených automobilů. Nekalé praktiky společnosti Volkswagen byly v aféře “Dieselgate” v roce 2015 odhaleny a s tím i nevyhnutelná vlna vracení a vyřazování postižených automobilů. Koncern VW instaloval do svých vozidel tajný software, který při měřeních laboratoři snižoval emise motoru a obešel tak ekologické směrnice u téměř 11 milionů vozů.
Ve scéně se tak odehrává dialog mezi jednotlivými automobily, jakožto produkty, s otázkami
převzatými z různých rozhovorů s manažery koncernu Volkswagen a experty na téma této aféry. Odpovědi na tyto otázky byly vygenerovány umělou inteligencí, a dává virtuální automobily do role, kdy vlastně hovoří samy o sobě a interpretují svou situaci. Poslední částí jsou tři reproduktory, které imitují hlasové asistenty právě společností jako Google nebo Amazon. Tyto produkty neustále naslouchají svým vlastníkům a neustále sbírají informace o dění okolo sebe. Jsou schopny limitované komunikace na bázi umělé inteligence (tj. internetoví chatboti, Siri v produktech Apple). V rámci instalace tyto fingované produkty komunikují mezi sebou za aktivního použití umělé inteligence.
Instalace obsahuje soubor osobních otázek, na které umělá inteligence reaguje a odvíjí od
nich vlastní konverzace. Zde je hlavní aspekt umělé inteligence jako takové, a to právě její funkce a obsah ze kterého jí odvíjí. Použitá A.I. GPT2 vytvořená výzkumníky v Massachusetts Institute of Technology, má jazykový a gramatický základ převzatý z internetového obsahu - a to převážně diskusních fór a sociálních sítí. GPT2 tak přebírá ideje lidem vlastní a organizuje je na základě probabilistických algoritmů, které se pak objevují mimo své kontexty a často v absurdních spojeních. MgA. Milan Mikuláštík
Umělá inteligence může být stále vnímána jako cosi nadpřirozeného, co existuje mimo lidské chápání. Nejasnost jejího autorství a podstaty se dnes jeví podobně jako v minulosti některé sakrální objekty, které francouzský filosof a sociolog Bruno Latour nazývá archeopoetami. Generativní a autonomní podstata umělé inteligence neumožňuje ucelené chápání celé šíře algoritmických struktur, jenž ji tvoří. Stává se tak něčím neprostupným a neprůhledným. Hranice mezi simulací a realitou se strhává úměrně s tím, jak roste jejich provázanost, a stejně tak se komplikuje naše schopnost mezi nimi rozlišit.
Vzniká tak obdobný pocit, jenž definoval už Ernst Jentsch nebo Sigmund Freud ( v eseji Das Unheimliche ) počátkem 20. století a později rozšířil japonský robotik Masahiro Mori, tzv. „tísnivé údolí“ ( ang. uncanny valley ) - jako moment který nás nepřímo vede k pochybnosti o nás samotných. Je to pocit nejistoty a vize na hranici uvěřitelnosti. V audiovizuální instalaci “At last, he saw the entrance.” autoři podrobují antický mýtus a jeho vyprávění logice umělé inteligence, jež představuje jeho alternativní scénáře a konce.
Richard Janeček, Radovan Kissoczy
